4.Týden

Kouřím vanilkový doutník a dívám se na velkolepý západ slunce. Bosé nohy mám zabořené hluboko do písku pláže, kde mi je omývají vlny moře. Kéž by tento den nikdy neskončil. Najednou zaslechnu houkající sirénu. Tento zvuk je stále více hlasitější. Čím více ho slyším, tím méně se dokážu soustředit. Když je zvuk opravdu nesnesitelný, upadám k zemi a zhluboka se nadechuji. Na zlomek vteřiny padám do tmy. Potřebuji se nadechnout. Spolu s nádechem otevírám oči. Ležím v posteli. Myšlenka na pláž se rychle vytrácí. Zvuk sirény vysvětluje budík, který mi dává najevo, že začíná další dlouhý týden. Toto je realita.

Po absolvování mého každodenního rituálu v koupelně utíkám na šalinu. Ta je plná zdejších domorodců jako každý den. Někteří s nich zapáchají, jiní na mě upřeně hledí, zatímco ostatní mají v uších sluchátka. Všichni dohromady se tváří jako bych tu snad překážel i přesto, že stojím na kraji jak ten ocas. Není tu ani jedno volné místo, plechová potvora praská ve švech. Když dojedu na onu zastávku, snažím se civilizovaným způsobem dostat ven. Marně, civilizovaně to zde nejde. Pokud místní uspěchané debily při vystupování nefackuji, nemám šanci se dostat ven. A proč to řeším tímto způsobem? Oproti pepřovému spreji a paralizéru, které jsem používal krátce po nastěhování, považuji fackovaní za poněkud humálnější metodu. Tak jako tak, vždycky se nakonec probiju bez větších šrámů ven. Díky mému rychlému pohledu na hodinky mohu konstatovat, že jdu pozdě.

Vstup do osmého patra je na bezpečnostní karty. Nováčci je zde bohužel nemají. Místnost, v níž se koná vstupní školení je v osmém patře. Možná právě proto si nechávám na recepci zavolat slečnu Vrtalovou. Paní z recepce zvedá telefon: „Je Tady pan Dubeš. Dobře, děkuji.“ Tvářila se překvapeně. No super! Ta musí být celá bez sebe. A tak jsem se spolu se slečnou Vrtalovou zase ocitnul v místním výtahu. „Omlouvám se, že jdu pozdě.“„ No to byste měl!“ Odpověděla mi při konverzaci, během které jsem se jí snažil přesvědčit o tom, že se jí dívám pouze od očí, nikoliv do výstřihu. Dále jsme oba zarytě mlčeli až do chvíle, kdy jsme docházeli ke školící místnosti: „Za polehčující okolnost se však považuje to, že jdete teprve druhý ze dvanácti. No nic začneme!“ Usadil jsem se vedle prvního účastníka, který došel včas. Byla ním Vilma. Během prvních dnů školení jsme neměli moc příležitostí si popovídat, ovšem vzhledem k tomu, že jsme posledních několik hodin této trapárny strávili spolu, stihli jsme to napravit.

Vilma je úžasný člověk. Je to zralá žena, která není, stejně jako všechny ostatní v jejím věku, sešlá životem, ale právě naopak. Je plná elánu a naprosto suverénní. Je na ní zkrátka vidět, že se nikde neztratí. Tenhle Don Juan v ženském těle je plný nezkrotné energie, která na vás ihned přeskočí. Vždycky budu obdivovat její flegmatismus.

„Vážení a milí, vzhledem k tomu, že zbytek z Vás nedorazil, ráda bych Vám pogratulovala k úspěšnému absolvování vstupního školení. Dojedeme spolu posledních pár hodin, díky kterým si osvojíte zbytek našich postupů. Během oběda Vám seženu asistentky, aby Vám byli k ruce na Vašich pracovištích pro rychlejší aklimatizaci. A v neposlední řadě – ten zbytek z Vás, co se neuráčil dorazit ani s hodinovým zpožděním, bude bezpodmínečně vyloučen.“ Když už jsme si začali uvědomovat onu známou pravdu, že každý zaměstnanec je jako Robinson, protože taky čeká až přijde pátek, slečna Vrtalová konečně prohlásila: „Takže gratuluji, jste jediní dva absolventi. Přeji mnoho úspěchů. Nastupujete příští týden, informace Vám pošlu do mailu.“

A tak se den se dnem sešel, byl tu zase onen vysněný pátek. Tak zasloužený to den. Hodiny ukazovaly pět minut po osmé hodině večerní, takže byl už nejvyšší čas, abychom se všichni obyvatelé domu sešli v kuchyni přesně tak, jak bylo domluveno. Počkat. Já Vám to neřekl? Není to tak dlouho co jsem si hledal práci. Jak jsem se již zmínil, byla to doba mého nedostatku socializace, tak jsem úzkostlivě klepal na dveře každého z mých spolubydlících, dostatečně dlouho na to, aby mi každý z nich nabídl balíček kapesníků, aby zastavil příval mých slz. A bylo to efektivní. Úspěšně jsem si vysomroval pozvání na nadcházející společenskou akci. Vzhledem k mému předstíranému citovému rozpoložení, mi byl plán akce vysvětlen poněkud citlivější formou slovy: „Ser na to, ožerem se jak prasata!“ A protože mi tedy byl celý plán jasný, čekal jsem dole v kuchyni.

Jako první přišel Lubor. A přišel přesně takový, jakého ho znám. Ve starých ošuntělých kalhotech a důchodcovském svetru, jak již bylo zvykem. Do teď jsem myslel, že jdem někam na pořádnou akci, nikoli do největšího pajzlu. Hned jakmile jsem Lubora spatřil, tak mi již bylo jasné, že jdeme do typické butiky. Než jsme se stihli v rychlosti pozdravit, již se hrnula ze schodů Petra. Ta malá drobná šmudla, která na mě působila jako šedá myš, cupitala dolů na podpatcích. Scházejíce po schodech hodila rozpuštěnými hustými vlasy a pozdravila mě. Místo brýlí měla čočky, tak jsem si všiml jejich nádherných velkých modrých očí a dlouhých řas. „Vau! Tady to někomu sluší víc než obvykle.“ Vypadlo ze mě v rychlosti. 

Než jsem si vrátil spadnutou bradu zpátky ke zbytku hlavy, vložil se do konverzace Lubor: „No jo, my, kteří si ten svůj ksicht můžem akorát tak vyfrézovat, s tím zmůžeme tak leda hovno.“ Než jsem si vůbec ze samého údivu stihl uvědomit výraz těchto slov, slyšeli jsme dupat po schodech další postavu. „Zdár!“ Objevil se Vojtěch. V tu chvíli jsem poznal něco, čemu nemůžu nikdy konkurovat. Svalnatý mladý kluk, stylově nagelovaný, v drahých hadrech. Ke všemu to on byl syn majitele, takže jsem mohl možná tak šoupat nohama. Po výměně několika zdvořilostních frází jsme se konečně mohli vydat vstříc velkoměstu. Cesta probíhala poměrně hladce. Hned autobuse přišlo na řeč o práci, kdy jsme se dozvěděl, že se Petra zabývá docela obdobným oborem a navíc také přímému prodeji, ikdyž po telefonu. Hned jsme si našli společné téma a já pochopil, že bych si s ní mohl rozumět. Všichni jsme dorazili na místo. Hospoda U Kobry se ukázala jako velice lukrativní podnik s vysokou návštěvností. Sice to bylo pořád klasická nalévárna, ne ale pajzl. 

Protože pivo teklo proudem, tak jsem lépe poznal i další spolubydlící, jejíchž trapné osudy snad ani nestojí za řeč. Jinými slovy jsem opět pochopil, že ani já nejsem ještě v takových sračkých, abych se z nich nemohl vyhrabat. Když už jsme za sebou všichni měli dobrých šest kousků, bylo davem rozhodnuto, že se půjdeme dorazit. Div mě nemuseli nést na zádech jsem přece jen vlastními silami doplazil do onoho podniku. Hned jakmile jsem začal vítězně jásat nad zdoláním už tak náročné cesty, bylo mi nepřímo řečeno, že v klubu U Dvou Císařů je plno, takže se budeme muset přemístit jinam. Tak jsme se vydali o kousek dál. V klubu Mordor bylo taktéž plno. Ne však tolik, abychom se mezi spocený a smradlavý dav nevešli i my. Bylo to skvělé zakončení večera. 

S Petrou jsem se sblížil...řekněme trochu více. Znáte to. Tančíme spolu. Bavíme se. Její kouzelný úsměv a lesklé oči s dlouhými řasami mi prozářili celou noc. Jdu na bar pro dalšího panáka. Zjišťuju, že mi začíná vypovídat službu můj už tak dost zkurvený zrak. Již mám problém rozpoznat rozmazané obličeje okolních domorodců. Strašně se mi motá hlava. Takhle dlouho na nohách navydržím.Všude blikají světla jako na diskotéce. Všude hraje hrozně hlasitá hudba jako na diskotéce. Uvědomuju si, že já ale jsem na diskotéce! Zavřu oči s pocitem, že mi hlava už snad brzo praskne. Spolu s hlubokým nádechem je zase pomalu je otevírám. Ležím v posteli. Slyším ticho, božský klid. Jak jsem se dostal domů mi není jasné. Jediné, co mi jasné je, že strávím celý víkend s pořádnou kocovinou.