3.Týden

Zase jsem se cítil úspěšný. Byl jsem přijat nejenom do firmy, která se zabývala mým oblíbeným oborem, ve němž mám zkušenosti, ale především do společnosti, kde jsou zaměstnanci takřka na prvním místě. Alespoň to tak na mě působilo. Já se pak mohl těšit účasti na vstupním školení společnosti. Přesně dle posledního telefonátu: Mladá slečna se mě příjemným hlasem zeptala, zda mám mailovou adresu, na kterou by mi mohla zaslat pozvánku na vstupní školení. Pozvánku jsem v mailu sice ještě nikdy neviděl, ale protože jsem lišák mazaný, hned jsem pochopil, že se jedná pouze o další zkoušku ze strany mého budoucího zaměstnavatele, tak jsem jí tu adresu nadiktoval.Naplněn radostí ze správné odpovědi jsem si onu pozvánku ihned přečetl. 

Byly v ní jasně dané instrukce, kdyby přece jen náhodou někdo nevěděl co a jak. Nikde však nebylo napsáno, co mě doopravdy čeká. On vám totiž pojem vstupní školení sám o sobě nic neprozradí. Ono určitě taky jinak vypadá vstupní školení pro nástrojaře, kancelářské krysy nebo pornoherce. A protože jsem se chtěl, vzhledem ke své postavě, tomu poslednímu vyhnout, musel jsem školení absolvovat právě tu. Nějak jsem prostě cítil, že je to pro mě ta nejlepší možná věc. A tak jsem se nechal překvapit. Vytáhnul jsem ze svého šatníku zase ono ošuntělé oblečení (nejspíše proto, že jsem na lepší neměl, ale přiznejte to někomu) a vydal se na již zmíněné vstupní školení. Cítíc se nadějeplně jsem se jako jeden z prvních ohlásil na recepci, kde mi bylo řečeno, abych chvíli sečkal v místní kavárně. Přesně v té, kde probíhal můj přijímací pohovor.

 A protože nejsem zrovna dochvilný, došel jsem tak akorát na čas, což mě vedlo k myšlence, že si kávu nedám. Jak jsem zjistil, nejspíše budu i nerozhodný, protože tato myšlenka zmizela někdy po dvacáté minutě zírání do stolu. Ostatní nováčci vypadali řekněme značně vyjeveně, ale mě to bylo fuk. Mě a mou ranní kávu nerozdělí ani jejich tupé pohledy. Když jsme už všichni zde přítomní mysleli, že tu snad spolu zestárnem, z čista jasna se objevila nadmíru obdařená slečna. Ne obdařená jako obdařená - no prostě měla trochu obdivuhodný dekolt. Nováčci, za mnou! svolala. Hned na to hodila svými lesklými dlouhými vlasy, na dvoucentimetrovém podpatku se otočila a vydala se svérázným krokem kupředu. Krokem, při kterém se okamžitě stal středem pozornosti její dokonalý zadek, který jakoby říkal: vem si mě, tvé dlaně na mě perfektně padnou! Utřel jsem si sliny a spolu se zbytkem udiveného davu jsem tuto slečnu následoval.

 A řeknu vám, že velice rád. Ještě aby ne, jen málokterému mladému muži by se příčil tento pohled. Říká se, že rozum zůstává stát častěji než penis, obávám se, že u mě to ale moc neplatilo. Myslet nějak nešlo vůbec. Snažil jsem vypustit z hlavy všechny hříšné myšlenky, zatímco jsme se hrnuli výtahem do osmého patra. Vstoupili jsem do prostor kanceláří. Zde si odložte. A bylo to tu zas. Jak se má člověk koncentrovat na něco jiného? Obdobně probíhaly všechny dny školení. A ano, byly pro mě utrpením. Celých osm hodin jsem každý den musel zírat na tuto slečnu a u toho vypadat soustředěně k danému tématu. Na všechny otázky jsem odpovídal ano. Možná právě proto, abych slečně udělal radost. Abych v ní vyvolal dojem, že výměna názorů funguje, že přijdu se svým, ale odejdu s tím jejím. Inu, abych obsah a průběh onoho školení zestručnil, dalo by se shrnout do několika málo poznatků.
 A sice:  
 -Slečny Vrtalové je pro školení škoda, já bych pro ni našel určitě lepší využití   
 -Školení je vždycky banda blábolů  
 -Školení nepotřebuju, protože v této oblasti mě už nikdy nemůže nic překvapit 
 - Svůj čas bych mohl zužitkovat určitě efektivněji, ale když je to už placené…

2. Týden

V aktuální situaci však bylo jisté, že je pro mě hledání práce hlavní priorita. A protože mám rád adrenalin, začal jsem sice s hledáním práce ihned po zabydlení, avšak již necelých 14dní před placením dalšího nájmu. Bylo jisté, že první výplata mi již do nájmu vyplacena nebude, natož abych začal platit svoje duhy. Měl jsem ovšem v kapse pár drobných, jejichž počet šel kdykoliv navýšit hraním na kytaru u zdejšího hlavního nádraží. Protože jsem však moderní člověk, rozhodl jsem se násobit svůj skromný majetek poněkud modernějším a civilizovanějším způsobem. Vzhledem k tomu, že jsem vlastníkem jednoho z moderních přenosných počítačů, jenž se nazývá notebookem, usadil jsem se k němu.

 Dle aktuálních nabídek jsem mohl tančit u tyče, být finančním analytikem nebo se ucházet o takovou pozici jako je vedoucí pracovník úklidu. Budoucí zaměstnavatel nabízí kompletní zaškolení, týden dovolené navíc a stravenky. No neber to! Člověk by neřekl, jak se má obyčejná uklízečka dobře. Překvapením pro mě bylo i to, jak na máchání hadry potřebuji dvoudenní školení. Tohle bych nezvládl, proto tuhle pozici rovnou přeskočím. Samozřejmě, že portál práce je napěchovaný lukrativními nabídkami, já se však musel trošku uskromnit. Možná právě proto jsem odepsal úplně na všechny. Personalisti mají beztak hovno co na práci. 

Den ze dnem se sešel a já, jakožto zkušený mladý muž jsem měl tolik nabídek pracovního pohovoru, že jsem je nestačil začlenit do svého náročného denního programu, který obsahoval spánek, mizerný oběd a nicnedělání. Ve většině případů jsem však musel nabídku se ctí odmítnout, abych vypadal, že takových nabídek, jako je právě ta jejich, mám plný kalendář. Čas, který jsem tímto získal, jsem pak zužitkoval k nicnedělání a obtěžování mých sousedů pro nedostatek socializace. Nastalo však ráno, kdy jsem se měl vydat na první pohovor. Budík na mém telefonu mě budil tak usilovně, jako by mi snad doopravdy chtěl sdělit, že je už čas vstávání. Po asi dvaceti minutové výměně názorů jsem si řekl, že přece jen bych měl jako ten moudřejší ustoupit a jít se nachystat. Jdu do koupelny. Do cesty se mi postavily dveře od pokoje. Nenávidím ty rána. Alespoň, že koupelna zůstala na svém místě. Ta utíká jen, když se vracím z pátečního flámu. Dívám se do zrcadla. Tak jestli z tohohle zjevu ještě dnes vytvořím něco civilizovaného, tak se mohu rovnou řadit mezi takové uznávané umělce jako je Leonardo Da Vinci. Vyčistím si zuby. Po rozlepení očních víček ve sprše se mohu oholit, aniž bych si uřízl hlavu. Rychle zakrývám kouty na hlavě, jdu vybrat ze svého šatníku adekvátní oděv. Oblékám si vytahané džíny a triko, které všem ostatním bude říkat, že již není tak modré jak by asi mělo být, protože nepoužívám vůlajt. Hodím na sebe v rychlosti bundu a skočím do rozpadajících se adidasek, mám totiž skluz. V rychlosti vyběhnu ten kopec, na jehož vršku se nachází zastávka. Čekám u nástupiště. Stojím opodál. Občas popojdu, aby si mne někdo nespletl s odpadkovým košem. Sedat na lavečku si nehodlám. Mohl bych v kolemjdoucích vyvolat pocit, že jsem se dal na kariéru houmlesáka. Na co všichni tak divně hledíte? Po absolvování tohohle pohovoru budu mít na výplatní pásce tolik, že si vás koupím všechny!

 Pokrytecké pohledy spolucestujících jim po celou dobu jízdy šalinou opětuji. Já vystoupím až na zastávce hlavní nádraží. Hned, jak se za pomocí paralizéru a pepřového spreje dostanu daleko od plných davů tvořených zdejšími domorodci, docházím ke zjištění, že kanceláře mého budoucího zaměstnavatele se nachází kousek, asi pět set metrů ode mě. Pracovní pohovor byl domluven na půl desátou. Čas na mém telefonu mi ukazuje za pět půl. V rychlosti hledám, do kterých dveří vejít. Po krátkém zaklepání mi otevírá svůdná asistentka, která svoji pozici dozajista získala na základě jejich bohatých zkušeností, nikoliv za pomoci dlouhých nohou a objemného výstřihu.

 Požádala mne o chvilku strpení. Po této krátké chvilce, která trvala něco přes půl hodiny, konečně vcházím do dveří. Jsem požádán o vyplnění dotazníku. Ač nerad, tak ho přece jen vyplním. Kdyby si tady možná někdo přečetl můj životopis, tak by zjistil, že všechno to, co tu mám vyplnit, v něm už dávno je. Po dalších deseti minutách se konečně otevírají dveře. Přichází ke mně žena venušovitých tvarů. Představuje se mi jako jednatelka společnosti, tónem jako bych se snad vedle ní měl cítit méněcenně. Někdo by jí měl nejspíše vysvětlit, že má jenom jednu prdel stejně jako všichni ostatní, což nemění ani post, který ve své firmě zastává. Když jsem seděl v onom horkém křesle už asi půl hodiny, tak jsem pochopil, že ji vůbec nezajímám já. Tato feministka nutkavě touží po tom, aby jí někdo poslouchal, protože doma to už nikdo trpět nehodlá, a tak to musím snášet já. Když jsem se jí snažil slušně vysvětlit, že tu nejsem od toho, abych jí analyzoval její problémy, zkusila se vrátit k její nabízené pracovní pozici. Zeptala se mne, jak bych se zhodnotil, co se týče komunikace, organizačních schopností a kariérního růstu. Během mého výkladu popsala celý papír A4 snůžkou svých nesmyslných poznámek. Nakonec mi sdělila, že si to ještě celý musí rozmyslet, že na tuto pozici stojí frontu stovky uchazečů, díky tomu jak je tato práce lukrativní. Slušně jsem jí poděkoval, ale s nosem nahoru jsem odešel.

 Jaké bylo mé překvapení, když mi ona svůdná asistentka gratulovala do telefonu k úspěšnému absolvování prvního kola přijímacího řízení a hned mě pozvala do kola druhého. Do onoho druhého kola výběrového řízení jsem se měl dostavit ve společenském oděvu, protože se stanu účastníkem obchodního jednání. Pomyslel jsem si, že mám této komedie a jí podobných plné zuby. Mé hledání se začalo od této chvíle ubírat jiným směrem. V následujících několika dnech jsem se začal cítit beznadějně. V poslední chvíli, když už jsem myslel na to nejhorší, přiložil konečně ruce k dílu můj anděl strážný, který se, ostatně jako vždy, do této chvíle bavil na můj účet. Zavolala mi personalistka, aby mi oznámila, že mám ve svém oboru výborné reference, nicméně je nutno absolvovat výběrové řízení. Domluvený pohovor se pak ubíral úplně jiným směrem než všechny ty předchozí. Můj budoucí nadřízený mě pozval na kávu do zdejší kavárny, kde mi představil sebe, společnost, v níž účinkuje, seznámil mě z jejich postupy a požadavky. Já mu naopak řekl něco o sobě. Manažer mi nakonec poděkoval za můj čas. Oba jsme se dali zase svou cestou. Druhý den mi zazvonil telefon. A mě bylo opět jasné, který směrem se bude můj život ubírat dál…