3.Týden

Zase jsem se cítil úspěšný. Byl jsem přijat nejenom do firmy, která se zabývala mým oblíbeným oborem, ve němž mám zkušenosti, ale především do společnosti, kde jsou zaměstnanci takřka na prvním místě. Alespoň to tak na mě působilo. Já se pak mohl těšit účasti na vstupním školení společnosti. Přesně dle posledního telefonátu: Mladá slečna se mě příjemným hlasem zeptala, zda mám mailovou adresu, na kterou by mi mohla zaslat pozvánku na vstupní školení. Pozvánku jsem v mailu sice ještě nikdy neviděl, ale protože jsem lišák mazaný, hned jsem pochopil, že se jedná pouze o další zkoušku ze strany mého budoucího zaměstnavatele, tak jsem jí tu adresu nadiktoval.Naplněn radostí ze správné odpovědi jsem si onu pozvánku ihned přečetl. 

Byly v ní jasně dané instrukce, kdyby přece jen náhodou někdo nevěděl co a jak. Nikde však nebylo napsáno, co mě doopravdy čeká. On vám totiž pojem vstupní školení sám o sobě nic neprozradí. Ono určitě taky jinak vypadá vstupní školení pro nástrojaře, kancelářské krysy nebo pornoherce. A protože jsem se chtěl, vzhledem ke své postavě, tomu poslednímu vyhnout, musel jsem školení absolvovat právě tu. Nějak jsem prostě cítil, že je to pro mě ta nejlepší možná věc. A tak jsem se nechal překvapit. Vytáhnul jsem ze svého šatníku zase ono ošuntělé oblečení (nejspíše proto, že jsem na lepší neměl, ale přiznejte to někomu) a vydal se na již zmíněné vstupní školení. Cítíc se nadějeplně jsem se jako jeden z prvních ohlásil na recepci, kde mi bylo řečeno, abych chvíli sečkal v místní kavárně. Přesně v té, kde probíhal můj přijímací pohovor.

 A protože nejsem zrovna dochvilný, došel jsem tak akorát na čas, což mě vedlo k myšlence, že si kávu nedám. Jak jsem zjistil, nejspíše budu i nerozhodný, protože tato myšlenka zmizela někdy po dvacáté minutě zírání do stolu. Ostatní nováčci vypadali řekněme značně vyjeveně, ale mě to bylo fuk. Mě a mou ranní kávu nerozdělí ani jejich tupé pohledy. Když jsme už všichni zde přítomní mysleli, že tu snad spolu zestárnem, z čista jasna se objevila nadmíru obdařená slečna. Ne obdařená jako obdařená - no prostě měla trochu obdivuhodný dekolt. Nováčci, za mnou! svolala. Hned na to hodila svými lesklými dlouhými vlasy, na dvoucentimetrovém podpatku se otočila a vydala se svérázným krokem kupředu. Krokem, při kterém se okamžitě stal středem pozornosti její dokonalý zadek, který jakoby říkal: vem si mě, tvé dlaně na mě perfektně padnou! Utřel jsem si sliny a spolu se zbytkem udiveného davu jsem tuto slečnu následoval.

 A řeknu vám, že velice rád. Ještě aby ne, jen málokterému mladému muži by se příčil tento pohled. Říká se, že rozum zůstává stát častěji než penis, obávám se, že u mě to ale moc neplatilo. Myslet nějak nešlo vůbec. Snažil jsem vypustit z hlavy všechny hříšné myšlenky, zatímco jsme se hrnuli výtahem do osmého patra. Vstoupili jsem do prostor kanceláří. Zde si odložte. A bylo to tu zas. Jak se má člověk koncentrovat na něco jiného? Obdobně probíhaly všechny dny školení. A ano, byly pro mě utrpením. Celých osm hodin jsem každý den musel zírat na tuto slečnu a u toho vypadat soustředěně k danému tématu. Na všechny otázky jsem odpovídal ano. Možná právě proto, abych slečně udělal radost. Abych v ní vyvolal dojem, že výměna názorů funguje, že přijdu se svým, ale odejdu s tím jejím. Inu, abych obsah a průběh onoho školení zestručnil, dalo by se shrnout do několika málo poznatků.
 A sice:  
 -Slečny Vrtalové je pro školení škoda, já bych pro ni našel určitě lepší využití   
 -Školení je vždycky banda blábolů  
 -Školení nepotřebuju, protože v této oblasti mě už nikdy nemůže nic překvapit 
 - Svůj čas bych mohl zužitkovat určitě efektivněji, ale když je to už placené…