V
aktuální situaci však bylo jisté, že je pro mě hledání práce
hlavní priorita. A protože mám rád adrenalin, začal jsem sice s
hledáním práce ihned po zabydlení, avšak již necelých 14dní
před placením dalšího nájmu. Bylo jisté, že první výplata mi
již do nájmu vyplacena nebude, natož abych začal platit svoje
duhy. Měl jsem ovšem v kapse pár drobných, jejichž počet šel
kdykoliv navýšit hraním na kytaru u zdejšího hlavního nádraží.
Protože jsem však moderní člověk, rozhodl jsem se násobit svůj
skromný majetek poněkud modernějším a civilizovanějším
způsobem. Vzhledem k tomu, že jsem vlastníkem jednoho z moderních
přenosných počítačů, jenž se nazývá notebookem, usadil jsem
se k němu.
Dle
aktuálních nabídek jsem mohl tančit u tyče, být finančním
analytikem nebo se ucházet o takovou pozici jako je vedoucí
pracovník úklidu. Budoucí zaměstnavatel nabízí kompletní
zaškolení, týden dovolené navíc a stravenky. No neber to! Člověk
by neřekl, jak se má obyčejná uklízečka dobře. Překvapením
pro mě bylo i to, jak na máchání hadry potřebuji dvoudenní
školení. Tohle bych nezvládl, proto tuhle pozici rovnou
přeskočím. Samozřejmě, že portál práce je napěchovaný
lukrativními nabídkami, já se však musel trošku uskromnit. Možná
právě proto jsem odepsal úplně na všechny. Personalisti mají
beztak hovno co na práci.
Den
ze dnem se sešel a já, jakožto zkušený mladý muž jsem měl
tolik nabídek pracovního pohovoru, že jsem je nestačil začlenit
do svého náročného denního programu, který obsahoval spánek,
mizerný oběd a nicnedělání. Ve většině případů jsem však
musel nabídku se ctí odmítnout, abych vypadal, že takových
nabídek, jako je právě ta jejich, mám plný kalendář. Čas,
který jsem tímto získal, jsem pak zužitkoval k nicnedělání a
obtěžování mých sousedů pro nedostatek socializace. Nastalo
však ráno, kdy jsem se měl vydat na první pohovor. Budík na mém
telefonu mě budil tak usilovně, jako by mi snad doopravdy chtěl
sdělit, že je už čas vstávání. Po asi dvaceti minutové výměně
názorů jsem si řekl, že přece jen bych měl jako ten moudřejší
ustoupit a jít se nachystat. Jdu do koupelny. Do cesty se mi
postavily dveře od pokoje. Nenávidím ty rána. Alespoň, že
koupelna zůstala na svém místě. Ta utíká jen, když se vracím
z pátečního flámu. Dívám se do zrcadla. Tak jestli z tohohle
zjevu ještě dnes vytvořím něco civilizovaného, tak se mohu
rovnou řadit mezi takové uznávané umělce jako je Leonardo Da
Vinci. Vyčistím si zuby. Po rozlepení očních víček ve sprše
se mohu oholit, aniž bych si uřízl hlavu. Rychle zakrývám kouty
na hlavě, jdu vybrat ze svého šatníku adekvátní oděv. Oblékám
si vytahané džíny a triko, které všem ostatním bude říkat, že
již není tak modré jak by asi mělo být, protože nepoužívám
vůlajt. Hodím na sebe v rychlosti bundu a skočím do rozpadajících
se adidasek, mám totiž skluz. V rychlosti vyběhnu ten kopec, na
jehož vršku se nachází zastávka. Čekám u nástupiště. Stojím
opodál. Občas popojdu, aby si mne někdo nespletl s odpadkovým
košem. Sedat na lavečku si nehodlám. Mohl bych v kolemjdoucích
vyvolat pocit, že jsem se dal na kariéru houmlesáka. Na co všichni
tak divně hledíte? Po absolvování tohohle pohovoru budu mít na
výplatní pásce tolik, že si vás koupím všechny!
Pokrytecké
pohledy spolucestujících jim po celou dobu jízdy šalinou opětuji.
Já vystoupím až na zastávce hlavní nádraží. Hned, jak se za
pomocí paralizéru a pepřového spreje dostanu daleko od plných
davů tvořených zdejšími domorodci, docházím ke zjištění, že
kanceláře mého budoucího zaměstnavatele se nachází kousek, asi
pět set metrů ode mě. Pracovní pohovor byl domluven na půl
desátou. Čas na mém telefonu mi ukazuje za pět půl. V rychlosti
hledám, do kterých dveří vejít. Po krátkém zaklepání mi
otevírá svůdná asistentka, která svoji pozici dozajista získala
na základě jejich bohatých zkušeností, nikoliv za pomoci
dlouhých nohou a objemného výstřihu.
Požádala
mne o chvilku strpení. Po této krátké chvilce, která trvala
něco přes půl hodiny, konečně vcházím do dveří. Jsem požádán
o vyplnění dotazníku. Ač nerad, tak ho přece jen vyplním. Kdyby
si tady možná někdo přečetl můj životopis, tak by zjistil, že
všechno to, co tu mám vyplnit, v něm už dávno je. Po dalších
deseti minutách se konečně otevírají dveře. Přichází ke mně
žena venušovitých tvarů. Představuje se mi jako jednatelka
společnosti, tónem jako bych se snad vedle ní měl cítit
méněcenně. Někdo by jí měl nejspíše vysvětlit, že má jenom
jednu prdel stejně jako všichni ostatní, což nemění ani post,
který ve své firmě zastává. Když jsem seděl v onom horkém
křesle už asi půl hodiny, tak jsem pochopil, že ji vůbec
nezajímám já. Tato feministka nutkavě touží po tom, aby jí
někdo poslouchal, protože doma to už nikdo trpět nehodlá, a tak
to musím snášet já. Když jsem se jí snažil slušně vysvětlit,
že tu nejsem od toho, abych jí analyzoval její problémy, zkusila
se vrátit k její nabízené pracovní pozici. Zeptala se mne,
jak bych se zhodnotil, co se týče komunikace, organizačních
schopností a kariérního růstu. Během mého výkladu popsala celý
papír A4 snůžkou svých nesmyslných poznámek. Nakonec mi
sdělila, že si to ještě celý musí rozmyslet, že na tuto pozici
stojí frontu stovky uchazečů, díky tomu jak je tato práce
lukrativní. Slušně jsem jí poděkoval, ale s nosem nahoru jsem
odešel.
Jaké
bylo mé překvapení, když mi ona svůdná asistentka gratulovala
do telefonu k úspěšnému absolvování prvního kola přijímacího
řízení a hned mě pozvala do kola druhého. Do onoho druhého kola
výběrového řízení jsem se měl dostavit ve společenském
oděvu, protože se stanu účastníkem obchodního jednání.
Pomyslel jsem si, že mám této komedie a jí podobných plné zuby.
Mé hledání se začalo od této chvíle ubírat jiným směrem. V
následujících několika dnech jsem se začal cítit beznadějně.
V poslední chvíli, když už jsem myslel na to nejhorší, přiložil
konečně ruce k dílu můj anděl strážný, který se, ostatně
jako vždy, do této chvíle bavil na můj účet. Zavolala mi
personalistka, aby mi oznámila, že mám ve svém oboru výborné
reference, nicméně je nutno absolvovat výběrové řízení.
Domluvený pohovor se pak ubíral úplně jiným směrem než všechny
ty předchozí. Můj budoucí nadřízený mě pozval na kávu do
zdejší kavárny, kde mi představil sebe, společnost, v níž
účinkuje, seznámil mě z jejich postupy a požadavky. Já mu
naopak řekl něco o sobě. Manažer mi nakonec poděkoval za můj
čas. Oba jsme se dali zase svou cestou. Druhý den mi zazvonil
telefon. A mě bylo opět jasné, který směrem se bude můj život
ubírat dál…
Díky, skvěle jsem se při čtení bavila! :-)
OdpovědětVymazatDržím pěsti!
děkuju, pak to splnilo účel :)
Vymazat